V průběhu posledních, historii známých tisíciletí, bylo o Bohu vyřčeno a zapsáno možná miliardy vět. Většina národů a civilizací měla svého Boha, lépe řečeno svou představu Boha. Proto mne příliš nepřekvapuje, když tzv. „nevěřící“ označují tyto Bohy za halucinace a víru v ně za opium lidstva.
První mne napadá dětský stařeček na obláčku, vše sledující J. S úspěchem se na něj odvolávali za minulého režimu strážci pravé marxistické víry, aby mohli věřící lépe zesměšnit. Také první kosmonaut se vyjádřil v tom smyslu, že Boha nikde neviděl.
Další je bůh afrického domorodce symbolizovaný dřevěnou hrůznou tváří, jiný je zase vesnické babičky, pravidelně v neděli navštěvující křesťanský kostel. Problémy jednoho přikázání o nezobrazování Boha řeší jinak protestanté a jinak katolíci.
Jiný je pohled některých vědců, představujícího si Boha jako nekonečnou sílu prostupující celý vesmír a oživující jej. Někteří jej vnímají jako vesmírného architekta či stavitele. Jiný je pohled těch, kteří měli osobní zkušenost: rozmlouvali s Nejvyšším či jej dokonce viděli. Zajímavý je pohled starých indických nauk, který problém „pravého“ Boha převádí na volbu mezi osobním a neosobním Bohem.
Díky poloze naší země se nejvíce potkáváme s „křesťanským“ Bohem. Zde podobně v jako jiných světových ortodoxních náboženstvích je pro většinu vyznavačů osobním Bohem, který odměňuje vyznavače této víry za předepsaný způsob uctívání. Dle míry tolerance jsou pak různě špatní či zavrženíhodní vyznavači ostatních „nesprávných“ příp. „méně správných“ náboženství.
Zdá se mi, že pojem Boha závisí u každého člověka, kde zrovna stojí, tj. obrazně řečeno odkud na něj kouká. Pokud poodejde na jiné místo, může změnit svou představu o Bohu díky jinému úhlu pohledu. Jsem pro, ať má každý představu Boha, která mu vyhovuje a pomáhá v životě, pokud ji nevnucuje jiným více či méně násilným způsobem.
V posledních stoletích se inteligence značné části lidstva začala rozvíjet a myšlenkové konstrukce středověku jsou nám již těsným vězením. (Vybavuje se mi v této souvislosti známé podobenství o novém vínu litém do starých měchů.) Byly možná vhodné pro mentalitu dřívějších generací – drtivá většina pracovala od rána do večera na poli či nějaké stavbě a neměla čas ani chuť řešit takové obtížné otázky. Nyní je však jiná doba: věčné pravdy mohou více oslovit v dospělejším než dětském podání. Také jsem vysvětloval astronomické pojmy dětem, když měly např. 7 let, poté jinak ve 14 a ještě jinak v 21 letech. Úměrně jejich věku a pochopení. Stejně tak jsem s nimi mluvil o Bohu, duchu či duši. Bůh suď, jak se mi to dařilo J. Chápu, že první hlasatelé náboženských pravd museli brát v úvahu mentální úroveň svých posluchačů – ti byli schopni pochopit jen zlidštělého Boha. Svým nejbližším žákům mohli sdělit více – řekněme další stupeň chápání Boha. Je velmi pravděpodobné, že symbolická vyjádření byla dalšími generacemi vzata doslova a přeměněna v železná dogmata.
Chápu ateisty, kteří nemohou přijmout Boha jako zdokonaleného člověka. Je to představa, která značně zastarala, byť byla a možná i je dobrou v určitých časech pro určitý typ lidí. Před lety se jeden můj kamarád vyjádřil, že pro něj byl ateismus dobrou průpravou pro lepší pochopení Boha. Vyrůstal ve věřící rodině, v pubertě se vzepřel a prošel si obdobím bez víry. Poté znovu uvěřil dospělejším způsobem – osvobodil se od dětských představ. Až zjistíme, čím Bůh není, možná se přiblížíme více tomu, čím by mohl být.
Pro mne osobně není Bůh jakýmsi svémocným nadčlověkem, se svými zálibami, odporem a dalšími rozmary. Nefavorizuje nějakou rasu či národ a nepotřebuje neustálou chválu. Není daleko od Země někde ve vesmíru. Čímpak tedy je? Světlo, Láska či prvotní Slovo? Vědomím vesmíru, Taem, Bráhmou či přirozenou Myslí? Nechávám na každém zvídavém, k čemu dospěje a co jej osloví nejvíce…