Tak bilancuji své zdraví po několika pracovních víkendech i večerech všedních dnů. Blížím se k věku, kdy už je třeba věnovat tělu nějakou tu pozornost. Při svém zaměstnání mám pohybu méně, byť občas vyrazím za uživateli po svých a zdolám nějaké ty schody – na rozdíl od některých kolegů, kteří řeší vzdálenou správou téměř vše, byť se problém týká PC ve vedlejší kanceláři 🙂 Nějaké to sportování jednou dvakrát za týden drobátko pomůže, jednou týdně chodím na rehabilitační cvičení. Občas si rozcvičím páteř doma nějakým cvičením, sem tam si i v práci přidám pár protahovacích cviků. No a nějaká ta práce na zahrádce, při které si krásně vyčistím mysl od problémů pracovních i soukromých
Nicméně poháněn spíše přáním mít už za sebou úpravy v rodinném domku – konkrétně patra, ve kterém teď bydlí starší z mých dcer – jsem v posledních týdnech dal svému tělu zabrat. Výměna elektrických rozvodů a a další zednické práce zatíží tělo, byť mi s ní výrazně pomohl otec, který i v důchodu je schopen neustále fyzicky těžce pracovat. Trojnásobný bypass v loňském roce ho vůbec nezastavil a je jeho hlavní zásluhou, že se úpravy na domku chýlí ke zdárnému závěru.
Poslední víkend na chalupě zase složit lešení (klasické těžké kovové trubky), udělat obklady, rozložit lešení, postavit o kus dále, dokončit potřebné a lešení zase rozložit. To vše jen ve dvou – s druhým "dědou", který je i v 77 naštěstí stále vitální a fyzicky zdatný. Ale zase na čerstvém vzduchu, s uklidňujícím šuměním říčky a zelení, která uklidňuje znavené oči. A sečení a hrabání trávy, která pěkně povyskočila po nedávných deštích. Ale rozhýbávám tělo naučenými cviky a zítřejší rehabilitace také pomůže. Byť mi slečna minulý týden radila, abych tělu na několik týdnů ulevil a vynechal i tenis.
Jenže to vše je vedlejší. Starost mi dělá dcera, která po klidnějším období opět dostala do problémů a neví, co sama se sebou. Hodně svých problémů pochopila, ale hledá metody jak se sebou pracovat. Nemá štěstí ve vztazích, neumí být ještě sama sebou a teď kolem ní práce na domku výše popisované. Dokázala si sama vymalovat už hotový pokoj, ale na další i s kuchyní už jaksi nemá sil – spíše psychických. Ve čtvrtek jsem ji vzal sebou při cestě na Slovensko, po cestě autem jsme si popovídali, jevila se jakžtakž v pohodě. Včera večer, když jsem se za ní stavil, seděla zhroucená u postele. Naštěstí jí volala kamarádka – jely ke kování podkov jejího koně, a tak se musila přinutit vyrazit ven mezi lidi. Takže nakolik se jí věnovat a nakolik ji ponechat "výuce života"?
Vím, je mnoho lidí, kteří řeší problémy těžšího kalibru. Ale komu pomáhat dříve než vlastním dětem? No tak vzhůru do pracovního dne, snad budu mít dost inspirace pro sebe i druhé 🙂