Odkryly mi zcela jiný duchovní svět, než hodiny náboženství a katolické mše, kterých jsem se občas účastnil. Myšlenky známých řeckých filosofů střídaly cesty těch čínských a indických. Starodávné upanišady i názory osobností tehdejšího století, např. B. Russella, E. Fromma či A. Einsteina. S odstupem času oceňuji tvůrce tohoto cyklu a mají můj dík, že jej dokázali v nelehké době prosadit. Zřejmě ale nebyl odvysílán celý a byl posléze změněn na Antickou knihovnu (týkalo se antiky, nikoli Antiků ze seriálu Stargate 🙂 )
V oné době uvolnění ještě vyšla také známá "žlutá" Jóga od staré Indie k dnešku, fundovaně popisující hlavní směry známého indického systému. Nedlouho po vydání byla zakázána a tak se mezi zájemci půjčovala. Další znalosti jsem si doplnil v knihovně svého dědečka, v níž bylo hodně knih vydaných za první republiky a v krátkém období svobody po druhé světové válce. Měl zde například knihy Weinfurtera, Kerninga, Meyrinka, Mulforda, Steinera, Bruntona a Minaříka. Nedlouho před svou smrtí mi děda popsal základní směry a přístupy na cestě k sebepoznání a řekl, že si mám svobodně vybrat.
Začínal jsem chápat, že žádné hnutí, duchovní směr či velké náboženství nemá monopol na pravdu. Uvažoval jsem, je-li v silách nějakého náboženství či velkého hnutí podat moderním a tolerantním způsobem duchovní nauku, která by inspirovala své vyznavače k lepšímu životu a rozvoji celé lidské osobnosti.
Pokusů o "celosvětové náboženství" bylo v dějinách hodně, neuspěli např. teosofové ani bahaisté. Posléze jsem dospěl k závěru, že není zřejmě možné vytvořit nějaké jednotné celosvětové náboženství. Dochází totiž k zákonitému jevu – absolutní moc vše rozkládá. Je to vidět na příkladu náboženství, které měly celosvětové ambice, stejně jako na politické straně, která ještě nedávno ovládala téměř vše v tomto státě. Vždy, když slyším, že nějaká církev či kazatel si dělá nárok na výhradní znalost Boha a jedinečnost jejího spojení s nebesy, odvracím své kroky jiným směrem. Nemám potřebu být ve "správném klubu" těch vyvolených. Různým typům osobnosti vyhovují různé cesty – v tomto sdílím přístup Bhagavád Gíty.
Při procházení dávných i nových duchovních směrů – které by mne či jiné nezávislé hledající mohly inspirovat – jsem si uvědomil, že mám v sobě jakési předběžné podmínky, abych se konkrétní naukou zabýval.
Měla by učit osobnímu vztahu k tomu, co nás ve všech směrech přesahuje – ať už používáme to či ono označení. Neměla by jej zaměňovat za závislý vztah k této organizaci či jejímu představiteli. Osobní zkušenost je vždy lepší než zprostředkovaná. Může se obejít bez zevních kostelů, ale potřebuje chrámy vnitřní – v naší bytosti, v našem srdci. Vzpomínám na závěr putování Komenského labyrintem světa či Ježíšova slova o modlitbě.
Měla by učit práci s naší myslí, poznání vlastní osobnosti a způsobu, jak se s ní moudře vyrovnat. Konkrétní praktické techniky, nejen teroretické úvahy. "Unce praxe je cennější než tuny teorie", citoval Lysebeth ve své Józe jednoho moudrého Inda. Nepochybnou součástí by měla být tolerance a pochopení stoupenců jiných duchovních směrů. V tomto mne inspiroval mne inspirovaly dávné nauky Indie.
Nakonec by měla být v souladu s vědeckým poznáním vesmíru, ve kterém se právě nacházíme.
(pokračování příště)