Už pouhé nahlédnutí do wikipedie ukazuje, že náboženství lze definovat různými způsoby. Osobně si pod pojmem náboženství představuji duchovní poselství významné osobnosti, různě nazývané svými následovníky – např. avatár, spasitel, prorok, adept, mistr. Tato osobnost sděluje své myšlenky veřejně v rámci určitého civilizačního okruhu – většinou ústním podáním. Písemné záznamy máme dochovány od nejbližších stoupenců daného směru a bývají základem jakéhosi kánonu.
Poté co zakladatel směru vykonal svou práci, odchází na „odpočinek“ a přichází řada na ty, co by to rádi zorganizovali. Zevní organizaci – jakousi nadstavbu nad duchovním poselstvím – nazývám církví. Vzniká z původního společenství žáků či apoštolů, aby dali vnější formu nauce zakladatele a mohli dále šířit jeho myšlenky.
V začátcích duchovní učení vyjadřuje původní ideu zakladatele. Postupem času však ztrácí původní čistotu, objevují se organizované pověry. Litera začíná vítězit na duchem, následovníci mají různý pohled na to, co jejich Mistr mínil tím nebo oním rčením. Určité spisy jsou prohlášeny za kacířské. Podobenství a přirovnání jsou brána doslovně. Nádhera původních myšlenek a zjevení je pokřivena nevědomými následovníky či fanatickými horlivci. Vznikají různé odnože, mající svou „nejlepší“ interpretaci učení. Ideální stav pro ty, kteří mohou využít církev pro vlastní moc, osobní prospěch, vyvolání válek a konfliktů.
Nelze se divit, že v dnešní době velké ortodoxní církve ztrácejí své příznivce – zvláště v zemích s vyšší vzdělaností, prostě končí období jejich vlivu. Stala se totiž pouhými lidskými organizacemi, zakrývajícími původní poselství, někdy i proti němu bojující. Proto ten velký odpor či pohrdání náboženstvím, který by měl být adresován spíše církvím, které často nechápou výzvy dnešní doby.
Zřejmě ve všech obdobích historie můžeme narazit na tvrzení, že jistá církev, sekta či národ byli vyvoleni, aby splnili určitý úkol na Zemi. Tato myšlenka se promítla zvláště do velkých monoteistických náboženství – židovství, křesťanství a islámu. Podle mne tento pošetilý názor přetrvává pouze proto, že vyhovuje lidské ješitnosti. Náboženská nesnášenlivost – lidská slabost – je vydávána za ctnost podporovanou samotným Bohem.
Hodně lidem stále vyhovuje přístup, že je jen jedna správná cesta – ta jejich. Pokud zjistíme, že na vrchol hory vede více cest (a chceme na ni vystoupit), jsme postaveni před vlastní volbu. Nemusíme druhé přesvědčovat o jedinečnosti naší trasy a můžeme se těšit na setkání na vrcholu.
(pokračování příště)